Naučme se raději čínsky

Někdy je cestování s Vojtou taková malá sonda do společnosti. Tuhle jsem byl ku příkladu v Otrokovicích na dětském hřišti před nemocnicí. Od vedlejší houpačky se od malého klučiny ozvalo: „Tati, jak to ten pán mluví na toho kluka?“ S velkým očekáváním jsem nastražil uši, co že to z tatínka vyleze. Tatínek odvětil: „Nevím, Štěpánku, nevím.“

Jednou jsme se zas byli s Vojtou po Včerálých a procházeli se s Charliem. Nějaké děti si hrály v předzahrádce, při první cestě kolem si nás nevšímaly a při cestě zpět nás slušně pozdravily. Odvětil jsem: „Ahoj!“ a pak už jen slyšel jejich hlasité šeptání: „Slyšeli jste to? On řekl ahoj!“

Jindy jsme zase byli s Vojtou na letním maškarním bále na hřišti a procházeli si jednotlivá stanoviště s aktivitami pro děti. Zrovna jsme byli u jednoho, kde si Vojta vybarvoval škrabošku. Na stanoviště dohlížely dvě organizátorky a jedna z nich nám chtěla dát razítko do plesového pasu. Druhá ji ale zastavila: „On ti nerozumí. On nemluví česky.“

O malé děti z předzahrádky nemám starost, ty mají školu před sebou. Třicetiletý tatínek z Otrokovic měl možná větší štěstí na němčinu, která je dnes mimochodem v pracovní sféře čím dál věší výhodou. Trochu mne ale zaráží, že z patnáctiletých holek na maškarním bále, které za sebou musí mít nejméně 5 let angličtiny, automaticky nevystřelila alespoň otřepaná fráze ze začátečnických učebnic typu „Excuse me. May I have your passport, please?“. 

(foto: www.allmystery.de)