Blízká setkání třetího druhu

Byli jsme na větším parkovišti u supermarketu a já Vojtu upínal do sedačky a něco na něj mlel. Ani jsem nezaznamenal, že celou tu dobu za mnou přešlapoval majitel vedlejšího auta, kterému jsme blokoval přístup k jeho dítěti - rovněž v autosedačce. Až jsem za Vojtou zabouchl dveře a zamířil k volantu, lehce nabroušeně na mě chlápek vybalil: "Excuse me. I also have a kid in the back of my car." Byl jsem natolik zaskočený jeho krásnou angličtinou, že jsem se zmohl na pouhopouhé "sorry".

Tohle byly Velikonoce, na konci “vrkání” (bílovsky “klepání”). Vojta spolu s ostatními dětmi pózoval pro skupinovou fotku. Dával jsem mu jen nějaké instrukce ve stylu "say cheese". To stačilo k tomu, aby se na nás posléze obrátila neznámá rodinka a táta na mne vysolil nádhernou welšskou angličtinu. Zjistili jsme, že jsme oba ze stejné dědiny, i tak ale nepřepnul do češtiny. Přes slovácké kořeny i on na své děti - a taky  některé kolemjdoucí - mluví anglicky. 

Potkáváme u nás v parku milého kluka. Občas když nás vidí, začne napodobovat anglický přízvuk – tzn. říká nahodilá smyšlená slovíčka, která ale znějí anglicky. To je pravděpodobně jeden z důvodů, proč se děti tak dobře učí další jazyky – nebojí se na rozdíl od dospělých experimentovat. Kromě těchto experimentů s jazykem mu občas i "tlumočím". Vypadá to pak takto: 

Vojta: "That boy’s got a drone."

Kluk: "Co vám teď Vojta řekl?"

Táta: "Že máš drona." Otočím se na Vojtu: "You are right, Vojti." 

Kluk: "A co jste teď Vojtovi řekl?" 

Táta: "Že má pravdu."

Mluvit anglicky je prostě vzrůšo :-)